Exkurze do Osvětimi

Ve čtvrtek 13. listopadu krátce před sedmou hodinou nastoupilo 60 žáků našich 8. a 9. tříd do autobusu a vydalo se na dlouho cestu do Polska. Ranní cesta ubíhala rychle, žáci si ji krátili sledováním filmu a samozřejmě nezbytnou svačinou. Všichni věděli, že za na místě, kam se vypravili, je čeká náročná více jak tříhodinová prohlídka největšího koncentračního tábora - konkrétně jeho dvou částí: Auschwitz a Auschwitz - Birkenau. Záměrně uvádím německý název, jelikož v českém prostředí používané jméno Osvětim je názvem polské vesnice, v jejíž blízkosti němečtí nacisté tábor postavili. O tomto místě, kde nacisté za II. světové války zavraždili dle oficiálních statistik 1,5 miliónu lidí, bylo řečeno již mnohé, přesto nejen žáky, ale i nás učitele řada informací překvapila, dojala a skutečně zasáhla.

V první části tábora - bývalých polských kasárnách - je dnes umístěna expozice muzea, která podrobně mapuje život vězňů od jejich příchodu do tábora. Při seznámení se s krutostí dozorců, způsoby mučení, s denními dávkami jídla, které nemohly stačit k přežití těžce pracujícím vězňům, návštěvníka přepadne opravdová beznaděj. Každý přemýšlí, jak dlouho by v těchto prostorách jako vězeň přežil. Průměrná délka života v Osvětimi byla 2 - 3 měsíce. Naši polští průvodci hovořící perfektní češtinou nás také upozornili na osudy několika Čechů, kteří táborem prošli a jejichž fotografie či osobní věci patří k exponátům muzea.

Druhá část tábora, známá pod názvem Birkenau (Březinka), ohromí svou velikostí. Většinu tamějších staveb nacisté před opuštěním tábora v lednu 1945 vyhodili do povětří, aby po sobě zametli stopy. Plocha zaplněná zbytky komínů a dalších zděných částí bývalých vězeňských baráků působí opravdu zlověstně. Cesta po železniční rampě, kde docházelo k selekci vězňů, v mnohých evokovala scény z filmů o holokaustu. I téměř 70 let po válce je návštěvník schopen vnímat štěkot psů a slzy žen, které tu viděly naposledy své děti, muže, otce a bratry. Dnes stojí na kolejích jediný vagón - jeden „vzorek" vagónu, v jakém se obvykle mačkalo 80 lidí několik dní bez možnosti jakékoli zastávky, hygieny a jídla. V několika zachovaných barácích opět návštěvníka napadá, jak vůbec mohl vězeň přežít jedinou noc v mrazech, tenkém oblečení, v prostoru určeném původně pro 50 koní, kde se však tísnilo 2000 vězňů. Odpověď je nám už bohužel známa - většina nepřežila.

Během cesty domů v nás všech doznívaly pocity smutku a rozhořčení nad zločiny, které byly napáchány v Osvětimi. Exkurze nám přinesla nejen poznání, ale i poučení a zůstala pro nás určitým varováním před netolerancí, nenávistí a jakýmkoli zneužitím moci.

 

tisk Tisk stáhnout jako pdf Stáhnout v PDF
Autor: Jaroslava Staňková (19.11.2014)

Odebírat novinky